Dnes se cítím v angličtině sebevědomě. Rozumím rodilým mluvčím stejně, jako kdyby na mě mluvili česky, a miluju s lidmi mluvit anglicky, protože mě baví mluvit tak, jak jsem se to naučila od rodiláků (rozuměj rodilých mluvčích).

A to díky tomu, že jsem se naučila, jak se efektivně učit. Zlepšuji se v angličtině každý den, aniž bych na to měla vyhrazený čas navíc. Baví mě to a přijde mi to dnes už tak přirozené a snadné jako zavázat si tkaničky od bot.

Dobře si však pamatuju ty časy, kdy jsem měla z angličtiny doslova hrůzu.

Byla jsem na střední škole a patřila se svou angličtinou mezi nejslabší ve třídě.

V každé hodině jsme museli aspoň na chvíli mluvit před celou skupinou – a i když jsem za to dnes neskutečně vděčná, tehdy jsem chodila do hodin angličtiny se staženým žaludkem.

Dělali jsme různé poslechy z učebnic, ale když nám profesorka pustila film v angličtině, nerozuměla jsem skoro ani slovo. Netušila jsem, jakou hatmatilkou to tam mluvili, ale s angličtinou z našich učebnic to mělo pramálo společného.

Měla jsem pocit, že se vůbec nikam neposouvám a že pro mě není reálné se někdy naučit dobře anglicky. Nedokázala jsem si představit, že by to mohlo být někdy jinak, než jak to je.

Pak ale nastal můj úplně první obrat v angličtině. A bylo to uvědomění si, že když se po škole sama na hodiny připravuji, tak opravdu dělám pokroky.

Já vím – přelomový objev! Pro mě to ale byl, jelikož jsem se do té doby do školy nikdy neučila. A tak mi trvalo nějakou dobu, než mi došlo, že pes může být zakopaný mimo jiné i v nedostatku mé přípravy do hodin.

Ona se totiž profesorka mohla snažit, jak chtěla (a že jsme měli tu nejlepší široko daleko!), ale nebylo v jejích silách mi angličtinu do hlavy nalít, když já jsem sama nic nedělala.

To mi poprvé došlo, že to za mě nikdo neudělá. Jestli se chci opravdu zlepšit v angličtině, musím já sama – přestat hledat výmluvy, věnovat tomu ten čas, dát tomu tu energii.

Bylo to vlastně tak jednoduché – když nic nebudu dělat, nebudu nic mít. Když něco budu dělat, budu něco mít.

A tak jsem se přihlásila do odpoledního kurzu angličtiny v jazykové škole. Doma jsem poctivě vypracovávala cvičení a znovu si procházela všechny materiály – jak ze školy, tak z jazykovky.

Uplynuly čtyři roky mého středoškolského studia a já odmaturovala z angličtiny za jedna. Odvykládat jim tam odpovědi na poměrně jednoduché otázky nebyl pro mě žádný problém.

Věřila jsem si mnohem víc než o pár let dřív a cvičení z učebnic na úrovni B2 pro mě byla úplná hračka.

Myslela jsem si, že mám angličtinu celkem v malíku… jenže pak přišlo další vystřízlivění.

Rozhodla jsem se začít sledovat seriály v angličtině. Tehdy ještě s českými titulky.

A jak jsem za ty titulky byla vděčná! Protože bez nich bych ze seriálů opravdu moc neměla.

Zpočátku jsem hercům téměř nerozuměla. Ti totiž mluvili rychle, jinak než v učebnicích, a moje školní angličtina na to prostě nestačila.

Bylo to frustrující. Měla jsem za sebou roky studia, a přesto jsem měla pocit, že začínám úplně od nuly.

Po několika týdnech každodenního sledování jsem však začala pozorovat nějakou tu změnu. I když velmi pomalu, ale postupně jsem rozuměla víc a víc.

A to bylo mé druhé velké zjištění, pokud jde o angličtinu – chceš rozumět rodilým mluvčím? Tak je musíš poslouchat. Hodně. Každý den. Týdny, měsíce v kuse. Potřebuješ si zvyknout na ten zvuk, ten rytmus, ten jiný způsob mluvy.

 A tenhle krok se prostě nedá přeskočit. Ani na něj vyzrát poslechovými cvičeními z učebnice.

Uplynulo několik dalších let, během kterých se sledování seriálů, filmů a YouTube videí v angličtině stalo už nedílnou součástí mého běžného života.

Do toho jsem několik let pracovala v překladatelské agentuře, takže pro mě bylo normální být s angličtinou v kontaktu každý den několik hodin.

Díky tomu se pro mě angličtina stala přirozenou. Což vedlo ke třetímu zjištění – být angličtinou v každodenním životě obklopen tak, jako jsme normálně češtinou (poslouchat, číst, psát, mluvit...), je nesrovnatelně účinnější, než sedět nad učebnicemi a vyplňovat cvičení nebo se drtit slovíčka.

Třeba zrovna dnes, když píšu můj příběh, jsem při ranní hygieně poslouchala v angličtině moje oblíbené podcasty na téma true crime, protože je to můj koníček. Cestou do práce a z práce jsem poslouchala britské BBC Radio 4, kde se jen mluví, takže se dozvím i zajímavé aktuality a informace. A den zakončím americkým seriálem na Netflixu.

A čím víc je angličtina součástí našeho života, tím líp. Mít ve škole hodinu angličtiny a potom celý zbytek času fungovat v češtině s námi žádné zázraky neudělá.

Postupně jsem si začala uvědomovat, že nestačí jen učit se jazyk – je potřeba jím opravdu žít. A právě tahle myšlenka se mi začala promítat i do pracovního života.

Osud tomu chtěl, že jsem práci v překladatelské agentuře po několika letech vyměnila za soukromou výuku angličtiny.

Teprve s mými studenty jsem zjistila, s jakými dalšími překážkami se potýká spousta lidí, kteří se snaží naučit anglicky.

Nejde jim přemýšlet v angličtině, takže když mluví, tak přemýšlí v češtině a slovo od slova si svoje věty překládají do angličtiny. Výsledek je takový, že zaprvé mluví veeelmi pomalu a zadruhé ty jejich Czenglich věty zní většinou dost kostrbatě a často v angličtině ani úplně nedávají smysl.

Nedaří se jim pamatovat si slovíčka a používat v praxi správnou gramatiku. Tak to tam při mluvení většinou nějak střílí od boku a buď se trefí, nebo se netrefí.

A tak jsem začala hledat. Googlit, zkoušet, ladit – nejdřív sama na sobě, později i se svými studenty. Pátrala jsem po způsobech, jak se konečně naučit mluvit anglicky přirozeně. Bez Czenglish, bez přemýšlení nad každým slovem, bez kostrbatosti. Zkrátka mluvit s lehkostí, jako rodilý mluvčí.

Postupem času jsem si sestavila vlastní sadu metod, které skutečně fungují – nejen u mě, ale i u mých studentů. A ten pocit, když vidím jejich pokroky, den za dnem, je naprosto nepopsatelný.

Zejména když pozoruji, jak jim roste jejich sebevědomí v angličtině.
Například toto dnes o sobě říká moje studentka Miška Podolská, která měla předtím při mluvení tendence překládat ze slovenštiny a dělalo jí problémy si zapamatovat slovíčka:
„Uvedomiť si, že cudzí jazyk sa nenaučím systémom, ktorý je presadzovaný v školstve, bolo náročné. Metóda učenia sa ako dieťa je zato osvedčená – filmy, seriály, podcasty – ono stačí niekedy len pasívne počúvať, a potom zo mňa vyjdu vety, ktoré som sa nikdy neučila, neviem ich preložiť do slovenčiny, ale viem, že som ich použila správne. V ten moment rozmýšľam v cudzom jazyku, a toto by mal byť cieľ. A to, ako rýchlo urobíš pokroky, je iba na množstve času, ktorý tomu venuješ.“

A toto o sobě zase napsala Pavla Buršíková, která měla, když ke mně přišla, klasickou školní angličtinu, používala základní jednoduché formulace, mluvila pomalu, protože nad tím, co řekne, přemýšlela, a rozuměla jen, když na ni někdo mluvil pomalu a jednoduše:
„Dlouhodobě jsem se učila anglicky, abych se domluvila během cestování a mohla sledovat filmy v angličtině. Díky Janině metodě jsem za poslední rok zaznamenala obrovský pokrok - nejen že rozumím mnohem víc, ale při hovoru přirozeně používám složitější slovní výrazy. Konečně se mi podařilo posunout z pasivní znalosti do aktivní, a to bez stresu nebo zdlouhavého memorování. Jany přístup s každodenním poslechem mi otevřel dveře k angličtině, o které jsem vždycky snila."

A víte, co je na tom nejhezčí? Že když změníme způsob, jakým se angličtinu učíme, najednou to jde. Bez trápení, bez dřiny. Najednou si začneme říkat: Takhle jednoduché to může být?

Stačí změnit přístup – a všechno do sebe zapadne. Učení se stane přirozeným, lehkým, a výsledky na sebe nenechají dlouho čekat.

Tyto tři klíčové principy

jsou základem metody, kterou dnes učím své klienty. Díky nim mohou dosáhnout plynulosti a sebevědomí v angličtině mnohem rychleji a přirozeněji, než jsem to kdysi dokázala já sama.

Nejlepší na tom všem je, že tahle metoda nevyžaduje extra čas navíc v tvém už tak nabitém dni. Místo toho měníš způsob, jak trávíš čas, který už máš - ranní hygiena s podcasty místo rádia, cesta autem s BBC místo českého vysílání, večerní odpočinek u Netflixu v originále. Moji studenti často žasnou, jak rychle se zlepšují, aniž by museli „najít čas na učení“ - protože učení se stává přirozenou součástí dne.

Právě proto vznikl projekt Pryč s Czenglish. Mým cílem je předat dál to, co jsem roky ladila a zkoušela – protože možnosti mých lekcí jsou omezené, ale zkušenosti a osvědčený systém může využít kdokoli, kdo má chuť posunout svou angličtinu na úplně novou úroveň.

Předávám lidem jasný, srozumitelný návod krok za krokem – metodu, díky které jsem se nejen já, ale i mí studenti naučili mluvit anglicky přirozeně a s jistotou.

Nebude třeba trávit roky neefektivním učením, které nikam nevede. Tuto cestu jsem si už prošla – a teď mohu ukázat zkratku.

Protože stačí změnit metody… a najednou to jde.